Mechanická láska - 3 díl

3

11:22, 29. říjen 3021

Tokijská policejní stanice - 10:33

Harold odešel se slečnou Akirou Macudo do výslechové kanceláře na konci chodby, kde nikdo nebyl, zavřel za sebou dveře, ... Byla to jediná volná kancelář.

Místnost byla malá a tmavší, s jedním oknem uprostřed na kterém byli připevněné ocelové mříže. V né příliš útulné policejní kanceláři se nacházel jeden velký stůl uprostřed. Harold pobídl slečnu Macudo, aby se posadila a ukázal na jednu ze židlí, před nimi.

„Je mi moc líto, co se stalo vašemu otci" začal se zdvořilostní frází Harold, jeho hlas se odmlčel. Tuto větu už řekl ve své pracovní profesi mnohokrát. Byla to jen fráze. Obyčejná věta, která měla pozůstalé uklidnit.Věděl, že jí může říct, kdykoliv někomu dalšímu. Byl by však raději, kdyby tuto větu říkat nemusel nikdy nikomu.

Mladá žena zdvihla souhlasně oči a posadila se ke stolu.
„Budu potřebovat podpis se souhlasem" řekl Harold a přiložil k ženě digitální formulář.

Mecha - lidé se bez souhlasu nesměli vyslýchat, nesmělo se s nimi manipulovat, ...  Bez svolení majitele nesměli dělat nic. Tím, že zemřel majitel baru Yorokobi, tak tato věc byla na Akiře Macudo, dceři zemřelého.
Akira Macudo si vzala do rukou formulář a chvilku si jej prohlížela, projela ho letmo očima, přečetla a souhlasně vždy pokývla hlavou. Vzala eletronickou tužku a podepsala.

„Vy jste poručík?" dotázala se a posunula formulář směrem k Haroldovi, který si ho k sobě přitáhl
„Ano?" odpověděl otázkou
„Poručíku, jak to vyšetřování dlouho potrvá?" zajímalo Akiru

„To vám nikdo v tuto chvíli neřekne, vyšetřování může být velmi zdlouhavé, zatím toho moc nemáme, čekáme na výsledky pitvy a laborky, chce to čas, .... slečno, ...., chápu vás" řekl citlivě Harold. Věděl, že lidé chtěli spravedlnost, hledali sami viníka. Jako kdyby snad odpověď ulehčila jejich vnitřní bolesti. Jenže často tomu bylo naopak, bolest se nesla jen dál, i když byl pachatel dopaden, bolest neodešla.

Žena vstala, chápavě pokývla hlavou. Stála před poručíkem, tiše se snažila pousmát. Byla drobounká proti robustnímu poručíkovi Millerovi.

„Víte, ... " vzlykla jemným hlasem Akira a špitla do osamocené místnosti „Já jsem teď úplně sama, otec pro mě hodně znamenal" přiznala se citlivě, celá se roztřásla a rozplakala. Zakryla si drobnými dlaněmi obličej.

Harold byl zvyknutý na pláč. Neplakali však jen oběti trestních činů, ale i vrazi, násilníci, a manipulátoři. Tato žena se mu však jako vrah, ani jako manipulátor nezdála.

Podíval se  na mladou ženu před sebou, která před pár hodinami přišla o otce, ...
Přistoupil opatrně k ní, jeho velká dlaň pevně stiskla její rameno. Stisk měl znamenat malé ujištění, že vše bude v pořádku.

Akira se otočila k muži, kterého měla před sebou. Byl vysoký a ona drobná, velmi drobná. Vypadala křehce. Hubené ruce, štíhlé nohy a jemný obličej s velkými hnědými oči. Vypadala jako panenka, která mluvila. Nevydržela to, nemohla to vydržet ten pláč. Intuitivně muže před sebou objala, položila se na jeho hruď. V tu chvíli jí vlastně ani nedošlo co dělá, jen potřebovala utěšit, ...

To poručíka Millera zaskočilo. Harold zůstal stát jak opařený, vyděšený ze situace. Věděl, že lidské emoce a obzvlášť emoce ženy byly nevyzpytatelné a často rychlé.

„Mohu vám nějak pomoci, máme tu skvělý team psychologů, pracují s lidmi, a ... " nabízel jí okamžitě profesionální pomoc a odtáhl se rychle od ženy. Žena ustoupila, když si uvědomila, co udělala ... Polil jí stud.

„Oh, omlouvám se, poručíku, já .... " začala se okamžitě omlouvat. Cítila se trapně nad tím co udělala.
„Nic se neděje, slečno .... " řekl, ale byl celý v rozpacích a ukázal jí na dveře před nimi. Bylo to hodně zvláštní, ale chápal jí. Každý prožíval emoce jinak a někdy se emocím ubránit bylo velmi těžké. O emocích věděl své.

Akira Macudo se pousmála, pohlédla ještě jednou do očí poručíka Adama Millera , ...
„Máte celou, ehm ... " její zrak omluvně spočinul na jeho pomačkané košili.

„Kdyby jste cokoli potřebovala, zde je moje telefonní číslo," vytáhl z kapsy svou vizitku a podal jí ženě. Upravil si maličko svou barevnou košili a vzal za kliku. Celá tato situace mu byla najednou velmi nepříjemná.

Žena si vizitku vzala, uložila si jí do kabelky a odešla ven z kanceláře.

„Slečno Macudo, potřebovali bychom ještě zajistit mnoho věcí, zítra přijedeme vyšetřovat. Potřebujeme, aby jste nám byla k dispozici, ..."

Akira jen souhlasně pokývla a odcházela. Při odchodu se ještě jednou mile na poručíka pousmála. Harold se také usmál. A nachytal sám sebe, že se usmívá. Dlouho se už neusmíval na nikoho ...

Měl slabost k ženám a k japonským dívkám obzvlášť. Slečna Macudo byla od pohledu velmi zvláštní, krásná, jemná a křehká. Vyzařovala z ní však zvláštní až tajemná energie.

„Máme výsledky z pitvy!" ozvalo se za ním, z velkým nadšením.

Harold se pomalu ohlédl za hlasem. Jeho pohled už byl bez nadšení. Zamračil se, .... "Ten androidí Mecha kluk byl všude , ... Byl jak osina v  ... !", pomyslel si Harold a otráveně dal oči v sloup, když viděl radostně vyhlížejícího Mechu, jak k němu spěchá po chodbě. Conan měl v sobě pohled malého natěšeného dítěte.

Conan nedočkavě předával poručíkovi spis o pitvě. Mával mu tím před očima a bránil mu tak ve výhledu na odcházející Akiru Macudo.

„Poručíku, poručíku, ... máme výsledky z pitvy a ...!" skoro až zadýchaně svolával a v jeho hlase bylo patrné natěšení nad výsledky z laboratoře.

Harold si vzal otráveně spis do rukou.

Conan se zarazil a všiml si, že poručík mu nevěnuje pozornost. Poručík Miller byl "duchem nepřítomen" Conan následoval jeho pohled a nechápavě se podíval za dveřmi, kterými, před malou chvilkou prošla do rušné tokijské ulice Akira Macudo.

„Byla to Japonka, poručíku" řekl informovaně Conan k zamračenému poručíkovi, který právě nahlížel do spisu.

„Co?" nechápavě zamumlal a podíval na Mechu, zdvihl oči od spisu a na čele se mu vytvořilo pár vrásek.

„Akira Macudo je Japonka, výška 155 cm, váha 47 kg, " začal ze sebe sypat Conan

Harold vůbec nechápal. „A?"ohradil se Harold a čekal co z Conana vypadne za odpověď. Netušil vůbec kam Conanova analýza míří.

„No, vy měříte 193 cm, vážíte 96 kg, .." oznámil ze své rychlé analýzy Mecha - člověk.
„No a tudíž nemáte šanci, protože Japonky nemají rády vysoké Evropany" dokončil svou prognózu Conan.

Harold se udiveně koukl na Conana „O čem to prosím tebe mluvíš?!" Harold pořád nechápal a zvýšil dotčeně hlas. Právě před sekundou mu totiž tenhle drzej stroj , řekl, že má nadváhu.

„No díval jste se na ní, zvláštním pohledem, a ..." konstatoval upřímně Mecha - člověk a jeho hlas znejistil.

Harold nechápavě a nesouhlasně zavrtěl hlavou a zarazil ho, ...

„Tak, Conane! Za prvé nechej moje pohledy a nezkoumej je, a za druhé nejsem Evropan! Jsem Američan, za třetí konec debaty!" stopl Harold uraženě debatu a pořád nechápavě vrtěl hlavou nad analýzou svého Mecha parťáka.

Harold se složkou v rukou odešel a nechal tam Conana Tamakiho sám. Conan byl zmatený, že by jeho analýza byla špatná? .... Conan našpulil rty a přemýšlel.

Harold zmizel v nedohlednu. Conan zůstal sám se svými myšlenkami. Osamocen stál v hale policejní stanice třetího okrsku, když v tom k němu přišel Goru Sasaki.

Goru Sasaki byl sedmatřicetiletý detektiv, byl skvělým detektivem, bystrým, nic mu neuniklo. Na zdejším okrsku tokijské policie pracoval už dlouho. Goru patřil mezi vynikající detektivy, ale byl velmi egoistické a arogantní povahy. Jeho rodina byla velmi vlivná a kapitán Fujita ho zde trpěl jen kvůli slušnosti k jeho rodičům. Goru byl pověstný tím, že nesnášel žádné cizince tzv. Gaidžiny a už vůbec né Mecha - lidi. Ty však nesnášel, kde kdo, ... takže Goru netvořil žádnou výjimku ve svém pohrdání k umělým lidem. Goru neměl rád ani poručíka Millera, protože pro něho to byl stále Gaidžin. Poručík Miller si však z jeho chování příliš nedělal, většinou řešil úplně jiné problémy než Sasakiho všeobecnou nenávist.

„No podívejme, koho to tu máme, ...?!"zvolal Sasaki kousavě a projel si Conana ostrým pohledem.

Conan náhle pocítil emoční nestabilitu, ve svém vnitřním softwaru. Věděl, že budou problémy. Posledních pár hodin, co je zaměstnán jako policejní vyšetřovatel, měl pocit, že problémy se na něho přímo lepí, jako vosa na med.


„Jsi moc hezký "Andík" řekl Goru zdrobněle na jeho androidí mechanické tělo, ale v jeho hlase byla zákeřnost, kterou Goru byl známý.

Conan mlčel a pozoroval Sasakiho, který byl o dobrou čtvrt hlavy menší. Goru Sasaki však měl vypracované tělo a jeho hruď byla svalnatá, oproti jeho útlému tělu. Sasaki na své fyzičce hodně pracoval a trávil často v posilovně.

„Co jsi za typ?"dotázal se zvědavě Sasaki a prohlížel si se zaujetím stroj před sebou.

„Jsem unikátní prototyp společnosti Mecha Empire, patřím k nové generaci lidí, byl jsme speciálně vytvořen pro práci detektivního vyšetřovatele , ..."odpověděl Conan slušně na dotaz.

Sasaki se zamračil „Takže ty jsi prototyp, jo? To si nás přišel všechny nahradit, že jo, tou tvou dokonalostí, ... " dotčeně odpověděl Conanovi na jeho odpověď. Sasaki pohlédl na ulici, venku před budou zrovna zaparkovalo velké popelářské auto, z auta vyskočili dva Mecha - muži a nakládali zručně a rychle popelnice, které stáli venku.

„Tam patříš, vidíš ..." ukázal prstem na ulici. Conan se podíval na směřující ukazováček a mlčel, pohleděl zpět na Sasakiho.

„Také mám pocit, že sem detektive Sasaki příliš nezapadáte, když máte neustálé nutkání zesměšňovat Mecha - lidé, nikoho jsem nepřišel nahradit, dělám jen svou práci, ... " bránil se slušně, ale pohotově stroj.

Sasaki se mračil, možná čekal, úplně jinou reakci. Goru Sasaki rád zesměšňoval všechny kolem a měl rád rozepře, chtěl mít vždy na vrh. Vyžíval se v ponižování ostatních.

„Hele ty chytráku!" chytl opatrně Conana za kravatu a přitáhl si ho blíže „dej si na mě bacha, mohla by se ti totiž stát malá nehoda, ..." vyhrožoval Goru.

Conan mu okamžitě strhl svůj konec kravaty z jeho pěsti, urovnal si kravatu a chtěl odejít z místa. Goru však mu svou rukou, kterou opřel o protější zeď, zablokoval cestu. Conan mu ruku prudce strhl. To Sasakiho naštvalo, nečekal to. Normální  reakce Mecha - člověka to nebyla. Mecha se nebránili, většinou zůstali stát jak opařený a čekali dál, často něco jen mlekotali o tom, že musí jít pracovat, nikdy by se nebránili. Možná by nesouhlasili, ale více by se nebránili.

Sasaki strčil Conana silou do hrudi. Conan sebou maličko ucukl. Cítil v sobě něco, něco ... Přemýšlel co vlastně cítí. Přemýšlel jak to v sobě pojmenovat. Dalo by se to nazvat tomu, čemu lidé říkají vztek.


Jeho mozková kapacita mu začala vykazovat vlny rozrušení. Sasaki si všiml, že na chodbě nejsou najednou sami, krom pár pohledů Mecha pochůzkářů, kteří se vraceli z ulic, viděl v dáli poručíka Millera, ten vše pozoroval, ale nezakročil. Sasaki raději krok odstoupil „Dej si na mě bacha, nevidíme se naposledy" pohrozil ještě naposledy.

Konec 3 části