4
Světlo z pouličních lamp se drze dralo přes okna do bytu poručíka Harolda Millera, ten právě usínal na staré pohovce. Co si ho však probudilo. Rachot a křik , bouchání a silné duté rány. Ospale si promnul oči a zívl.
Dům to byl starý, zašlý a rozpadal se. Přesto dříve toto místo vypadalo úplně jinak. Kolem bylo mnoho zeleně, okna a balkony zdobily květiny a všude byl slyšet dětský smích. To bylo už dávno. Harold si však nestěžoval. Podíval se kolem, tiše mu hrála televize ... Právě vysílali televizní zpravodajství. Hlásili, že parta mladých teenagerů odchytla dva Mecha - lidi a podpálili je, kousek za městem. Nebylo to nic nového. Lidé tento mechanický, umělý život nenáviděli. Mecha - lidé jim brali práci, vyráběli se stále nové a lepší stroje, které pomalu, ale jistě lidskou složku nahrazovali. Harold se ospale podíval po místnosti, usnul hned jak přišel z baru, kousek od jeho bydliště. Trávil tam skoro všechen volný čas. Rodinu neměl a přátelé, ... přátelé také ne. Těch pár o kterých by mohl říct, že patří k přátelům měli své starosti, své životy.
Monroe rezatá mourovatá kočička pohlédla svými velkými oči na svého pána a svým tichým a elegantním kočičím krokem se přišourala na pohovku. Harold se usmál koutky svých silných rtů a kočku pohladil. Harold kočky miloval. Podíval se na hodiny a zjistil, že je teprve půl jedenácté večer. Obvykle v tuto dobu ještě dál popíjel v baru a vracel se kolem jedné či druhé ráno. Dnes však odešel hned po prvních třech vypitých sklenkách whisky, a doma si ještě nějakou tu sklenku dal.Všiml si, že mu na konferenčním stolku leží jaká si tlustá příručka. Podrbal se v šedých rozcuchaných vlasech. Vzpomněl si. To je ta brožura k Mecha, kterou dostal od kapitána. Otráveně vzal příručku do rukou. Byla těžká a celkem tlustá.
„Tak se ukaž, co jsi zač?" řekl si pro sebe a otevřel silnou brožuru, která obsahovala hlavní údaje o jeho modelu, technické parametry, a jiné důležité informace ...
„Doufám, že tam někde bude popsáno jak ho vypnout" zamumlal sin Harold a začali se mu rázem klížit oči. Oči se zavírali hned na pár řádcích první stránky.
Na druhé straně města, na jiném místě, ve stejnou hodinu, ulehala do postele žena. Ulehala do postele a přikryla se starou teplou dekou.Vedle postele, na starém nočním stolku, byla malá lampička, která né moc dobře osvětlovala místnost. Žena se natáhla na vypínač lampičky, ale ještě než sáhla po vypínači, pootevřela šuplík stolku. Šuplík šel ztěžka otevřít a tak musela vynaložit více síly. Stolek se náporem tahu na chvilku celý zakymácel. V šuplíku se povalovali různé drobnosti a zbytečnosti, a pár fotografií. Žena zašátrala mezi fotkami a vzala do rukou malý PDD (port digitálních dat). Byla to jen maličká centimetrová krabička. Pohlédla na ní a prohlížela si jí... Vstala z postele a šla k oknu.
Otevřela okno a maličký port s daty, vložila mezi škvíru okna. Prudce zavřela okno a maličký port se v sekundě roztříštil na malé kousky. Se zaujetím se dívala, jak malé částečky digitálního zařízení vypadávají z okna ven, do deštivé noci. Ženě se na rtech vytvořil malý úsměv, jemný s nádechem jisté úlevy a směsí jisté nostalgie. V jejím upřímném pohledu jsme mohli zahlédnout touhu po novém začátku.
I Mechanický člověk Conan se právě chystal ulehnout a dobít tak svou energii, která měla své omezení. Ulehl do své postele a tupě zíral do stropu. Byl z nuděný. Vzpomněl si, že když se nastěhoval, dostal od Mecha Empire Krabičku Dobré nálady ( Positive Box - Krabička Dobré nálady - malý box, virtuální realita s holografickým programem, který udržuje dobrou náladu.)
Conan vyskočil radostně z postele a šel pro box, který ležel na vysoké skřínce. Natáhl se natěšeně pro box a vzal ho do rukou, box umístil doprostřed své ložnice a zapnul malé tlačítko na boku. Pár kroků odstoupil od Boxu a během malé chvilky začala digitální projekce. Obraz byl zprvu velmi zrnitý, jako u starých televizorů, ale po chvilce se obraz vyjasňoval a z obrazovky se stala 8D vytvořená filmová projekce. Z obrazu vystoupila do prostoru mladá dívka, byla sice jen hologramem, ale vypadala pěkně, a její vzhled byl příjemný. Conan se usmál s radostí malého dítěte.
„Zdravím vás pane Tamaki" slušně pozdravila a stále se usmívala, Jmenuji se Alice ... mohu vám z něčím pomoci? nabídla „ a nebo si můžeme povídat, můžeme si spolu zahrát společenské hry, můžeme, .... " nabízela vřele své online služby.
„Chci si jen povídat" řekl jednoznačně Conan do obrazovky
„Jak vám jde práce u policie, jak jde vyšetřování a co poručík Miller?" zeptala se zvídavě a usadila se do růžového křesla, které se v projekci objevilo.
Conan se na chvilku podivil, že krabička vše ví. Vše bylo součástí jeho vlastního nahraného programu z Mecha Empire, ... pomyslel si. Nezkoumal to dál, chtěl si povídat, ...„No, ..." zamyslel se a odmlčel, přemýšlel co vlastně říct „Zatím jsme na začátku vyšetřování, a poručík Miller, poručík Miller ..." opět se zamyslel. „Poručík Miller je nepříjemný, je nespolečenský, a z největší pravděpodobností není rád, že se mnou spolupracuje, ..." smutně přiznával Mecha a opřel si hlavu o dlaně a lokty měl opřené o kolena. Zasmušile se podíval na dívčí hologram před sebou.
Alice se roztočila ve svém růžovém křesle „nemáš na výběr, ty plníš jen svůj úkol" řekla přímočaře ke stroji v místnosti. A měla pravdu, Conan plnil jen svůj program.
11:03, 30. říjen 3021
Noc utekla nezvykle rychle, hlasité rány se prolínaly celým bytem, agresivně ohlušovaly chodbu domu. Bouchání a klepání s tvrdými dutými ranami na dveře, probudily poručíka Millera. Harold celý mimo se posadil a zaposlouchal se do nepřestávajícího hlasitého bouchání, které šlo od dveří z chodby. Usnul na pohovce mezi plechovkami piva, které ještě v noci stihl vypít. Zmateně se posadil a chytil se za hlavu. Bouchání a rány z venčí neustávaly.
Vstal a šel ke dveřím, mezi tím šlápl na prázdnou plechovku od piva, která se povalovala na zemi, mezi ostatními. Protivně zavrčel a šel za zvukem. Otevřel dveře, které byli zavřené na řetízek. Nakoukl a uviděl na chodbě Conana Tamakiho.
„Conan?!" řekl si nechápavě a vyděšeně pro sebe a sundal řetízek, otevřel dveře, aby se přesvědčil
Conan odstoupil od dveří, které se otevřeli a mile se usmál.Poručík mu jeho úsměv rozhodně neopětoval.
„Conane, pro Bůh, co tady děláš, jak víš, kde bydlím, co to má .... ?"chrlil ze sebe Harold, dožadoval se nějakého rozumného vysvětlení.
„Nezlobte se poručíku, ale je přesně 11:05, a dnes jsme měli být v baru Yorokobi, hledal jsem vás na stanici, ... Nebyl jste tam, tak jsem si našel vaší adresu na okrsku, a ... "
„Conane, ale já, tohle, ah ... " Harold věděl, že vysvětlit stroji před dveřmi důvod vlastní nepřítomnosti, by bylo v tuto chvíli zcela nemožné. Zamračil se. Chtěl dveře zavřít, ale riskovat, že tenhle Mecha bude znova bušit na dveře, nechtěl.
Conan opatrně vstoupil do bytu poručíka Millera a díval se kolem.
„Tak tu počkej, udělej si pohodlí, já ...." pozval rozpačitě Mecha - člověka do svého bytu. Harold už dávno k sobě nikoho nebral, návštěvy nemíval. Robota ve své domácnosti měl poprvé, když nepočítal robotický vysavač, který měl své místo za skříní.
Conan se porozhlédl, usadil se slušně do obývacího pokoje, ale obývací pokoj to připomínalo jen velmi vzdáleně. Conan, aby se mohl usadit, musel se dostat přes plechovky na zemi. Harold mezi tím odešel do koupelny a nedůvěřivě nakoukl přes dveře koupelny na Mecha . člověka, sedícího v jeho bytě. Mladý android se podíval na stůl a zaujal ho jaký si barevný časopis. Zvědavě si ho vzal do rukou a s úžasem v očích si ho začal prohlížet.
Harold si toho stačil všimnout. Bleskurychle vyběhl z koupelny, ...
„Řekl jsem, ať si uděláš pohodlí, ale né zase takovéhle!" a sebral mladíkovi časopis z rukou. Conan se naposledy podíval na nahou ženu v časopise a pokorně časopis odevzdal poručíkovi do rukou.
Harold, odešel do koupelny a nechal Mecha člověka být.
Conan vstal a prohlížel si místnost, byt poručíka Millera byl pro něho zajímavým objektem. Spatřil kočku, která ležela na staré komodě. Opatrně k ní přišel. Poprvé viděl živé zvíře, zvíře vůbec. Hleděl na ní a kočka hleděla na stroj. Conan se opatrně sklonil ke kočce a se zaujetím si zvíře prohlížel. Byla to nádhera vidět živé zvíře. Kočka se z nějakého důvodu umělého člověka vůbec nebála. Conan si jí pohladil a Monroe zbystřila svůj zrak, postavila se na všechny čtyři a hlavu přiblížila k obličeji Mecha. Harold vše tiše pozoroval z koupelny.
„Ona nevidí, že není živý? Copak nepozná, že je to stroj, že jí hladí robot" podivil se Harold. Pozoroval Conana jak bezelstně hladí jeho kočku a kočka jeho hlazení vřele přijímá a láskyplně mňouká a přede.
Kocourek Lojzík - foto poskytla Zdeňka Fišmanová
„Na kočku nešahej!" ohradil se Harold. Nechtěl, aby mu na kočku šahal nějaký robot.
„Poručíku, to není kočka, je to kocour" řekl Conan a laškoval s Monroe.
Harold se našpulil a šel ke své milované kočičce Monroe
„Tak hele ty jedna plechovko!" rozčílil se na Mecha člověka, který držel v náruči spokojené zvíře.
„Nemůžeš lidem říkat věci, které si myslíš, ... a já ti říkám, nechej jí být!"
„Já neříkám co si myslím, říkám tak jak to je, provedl jsem svou analýzu, je to kocour" řekl upřímný Conan a nevěděl proč se poručík opět zlobí. Cítil, že Harold není spokojený s tím co řekl, ale nechápal proč.
Harold se hluboce nadechl „Tak a dost! Dost hele a jdi, jdi pryč, ...!" chytl mladého Mecha člověka za sako a táhl ho ke dveřím. Conan stále držel Monroe v náruči. Nevěděl co udělal špatně.
„Jdi , jdi pryč!" rozčiloval se Harold a vyhodil Conana za dveře.
Conan stál vyhozený za dveřmi a laskal něžně rezaté zvíře s velkými oči. Harold supěl, zlobil se.
Kocourek Johann, foto poskytla Zuzana Jakobovská
Otevřel naštvaně dveře, viděl před sebou své milované zvíře, svojí Monroe a stroj. Ta neživá věc, držela jeho kočku a ona spokojeně předla. Vytrhl nechápajícímu Conanovi kočku z rukou a zavřel mu dveře před nosem. Conan tam stál a neměl zdání, proč Harold zuří.
Konec 4 části
Žádné komentáře:
Okomentovat