Mechanická láska - 6 díl

6

30 říjen 3021 , 

Shibuja centrum - městský byt Conana Tamakiho 

Conan právě vycházel ze sprchy. Ještě na sebe, se zaujetím pohlédl do zrcadla. Pročísl si své krátké tmavé vlasy a snažil se na sebe pousmát. Jeho úsměv byl stále nešikovný a kostrbatý. Androidi vtipům rozuměli sporadicky. Chápali úsměv jako jistý tělesný jev emocí lidí. Využít úsměv do praxe však bylo pro všechny Mecha, velmi těžké a nepřirozené.

Spustil si krabičku Dobré nálady a čekal až se před ním vyjasní holografický obraz ze společnicí Alicí od Mecha Empire.

„Pane Tamaki, ..." pozdravila Alice a usmívala se na postávajícího Mechu v místnosti.

Conan se snažil opět o malý úsměšek a pozdravil slušně holografickou společnici. Byl rád, že jí zde má k dispozici.
Alice si dnes vzala na sebe tradiční sváteční japonský ženský oděv - krásné květované kimono. Vypadala dnes velmi hezky, pomyslel si Conan. Vypadala možná více jako člověk. Možná se o to víc snažila, stejně jako on sám.

„Jak jde vyšetřování?" optala se Alice a v rukou se jí objevil malý červený míček s kterým si začala v obraze pohazovat.

Conan šel k velkému oknu v místnosti a pohlédl dolů, opřel se dlaní o sklo a díval se z té ohromné výšky, dolů na lidi. Najednou z venčí na sklo přisedla moucha. Conan ucukl a pak zbystřil svůj androidí zrak k malému hmyzu. Conan provedl rychlý sken pohledem a řekl , ...

„ Musca domestica " řekl latinský název pro Mouchu domácí.

Prohlížel si jí se zaujetím, fascinovala ho. Nikdy z blízka mouchu ani jiný hmyz ještě neviděl. Věděl, že hmyz není v lidské společnosti žádán a lidé hmyz rádi hubí. Její malé křidélka se zvláštně leskly, měli nádech krásné až smaragdové barvy. Moucha mu přišla svým maličkým hmyzím tělem dokonalá.

Obrátil svůj pohled k Alici „Alice, .. lidé nás nenávidí, nenávidí nás stejně jako hmyz" řekl a bouchl do okna, moucha okamžitě odlétla.

Alice se chvilku odmlčela, jakoby přemýšlela nad svou odpovědí.

„Lidé se bojí všeho, co by je mohlo ovládnout, co je jiné, co je chytřejší a co by bylo nad nimi samotnými. Lidé jsou ješitní tvorové, ale jsou to oni, kdo nás vytvořili, ...."

Conan nesouhlasně zavrtěl hlavou „ Nechápu to, stvoří něco z čeho mají následovně strach?" dotázal se k přívětivému hologramu před sebou.

„Lidé stvořili nás Mecha - lidi a kdo stvořil je?" optal se a znovu pohlédl na Alici a očekával odpověď.

„Někteří lidé si myslí, že je stvořil Bůh. Bůh, který stvořil jedinou myšlenkou celičký svět kolem a další myšlenka je, že lidé stvořila evoluce. To mu se říká Darwinismus, .... " snažila se aspoň trochu odpovědět stroji v místnosti.

„Říkáš Bůh, stvořil svět kolem? kdo tedy stvořil Boha? " opět se optal zvídavě Conan

Alice se už jen usmála a ve svém virtuálním prostředí vzala do rukou tenisovou pálku s míčkem a změnila své tradičně japonské oblečení, do sportovního úboru.

„Nechcete si pane Tamaki zahrát tenis?" a z vesela pohazovala tenisovým míčkem v rukou.

„ Povídat o Bohu si můžeme i jindy?" pobídla stroj ke hře

Conan se vřele usmál a napadlo ho, proč to nezkusit. Holografická společnice Alice podala Conanovi ze svého naprogramovaného prostoru tenisovou pálku. Ten si pálku vzal obratně do rukou, jako kdyby hrál tenis už několik let. Conan nepřemýšlel nad tím, zda mu to půjde, či ne. Chopil se pálky.

Jeho prostorný byt se proměnil záhy v tenisový kurt.

Krabička Dobrá nálady fungovala jako nejmodernější herní konzole s virtuální realitou. Obraz přenesla pouze do prostoru během malé vteřiny.

Alice měla právě podání a záhajila hru. Conan se objevil ve hře v bílém sportovním oblečení a najednou z policejního Mecha člověka, byl jen mladý hoch co hrál virtuální hru s holografickou společnicí.

Toho času ve čtvrti Musashino 19: 37

Harold právě seděl v baru Miyabi Sushi poblíž svého bydliště. Chodil jsem už několik let a celkem pravidelně. Měli zde skvělé Saké Juyondai.

Harold seděl a viděl jak mu zavibrovali jeho multifunkční chytré hodinky. Přišla mu zpráva.

- Poručíku Millere, nabídl jste mi svou pomoc, a tak vám píšu s prosbou o pomoc. Prosím kontaktujte mně. Akira Macudo

Harold si i hned vzpomněl. Dal Akiře Macudo vizitku se svým kontaktem, aby mu mohla zavolat, když by si na něco vzpomněla nebo kdyby se něco dělo, ...

Harold zaplatil na baru své dopité saké a trochu se zapotácel, když vyšel z baru ven. Vzal do rukou svůj mobilní telefon a vytočil číslo Akiry Macudo.

Telefon vyzváněl dlouho, to Harolda znervózňovalo, bál se jestli se něco neděje. Stát se mohlo cokoliv. Vraha stále bohužel neměli. Po chvilce konečně Akira vzala telefon - hovor.

„Poručíku?" dotázala se trochu tiše Akira

Harold si oddechl, slyšel její hlas, který se zdál být klidný.

„Měl jsem od vás zprávu, .... " dotazoval se nejistě Harold, ale z nějakého zvláštního důvodu byl rád, že slyší její hlas.

„Ah ano, poručíku. Je mi to velice trapné. Nevěděla jsem komu zavolat. Potřebovala bych pomoc. Pracuji v mateřské školce a děti mají zítra představení. Potřebovala bych postavit kulisy a připravit sál na vystoupení. Kolegyně , budu to muset udělat sama. Všechno nezvládnu sama, odnést a postavit. Chtěla jsem využít Mecha stroje z baru otce, ale nepřišlo mi to jako dobrý nápad potom všem. Bála jsem se. Bojím se Mecha lidí. Moc jim nevěřím, ... "vysvětlovala Akira celou záležitost.

„Poručíku, prosím, nevěděla jsem komu říct ..." prosila Akira

„Proč , já, já přeci, ehh já ... " divil se stále Harold

„Když jsem vás viděla poprvé a pak v klubu, přišel jste mi jako velký silný muž. Jestli nechcete, nemůžete, já to chápu. Promiňte byl to hloupý nápad. Omlouvám se" rozhodla se ukončit rozhovor Akira

„ Pomohu, pomohu vám rád" řekl nakonec ze sebe Harold

Akira se na druhé straně radostně usmívala.

Školka je v Šibuji, mohu pro vás přijet svým autem a odvést" nabídla mu šťastně Akira

O hodinu později  - Mateřská školka v Šibuji

Akira otevřela velkou tělocvičnu. Odložila si věci a ukázala Haroldovi, co se musí všechno připravit pro školní představení. Harold si tedy odložil bundu a udělal všechno co je třeba.

Práce mu šla od ruky. Nakonec to nebylo nic těžkého. Musel dát na stranu pár matrací, sestavit pár židliček pro děti a rodiče. A pomoc Akiře postavit malé divadelní kulisy, které si děti vyráběly samy. Za necelou hodinku bylo všechno pro vystoupení hotové. Harold se pousmál, rozhlédl. Tělocvična se rychle proměnila v malé divadélko.
„Tak hotovo!" zvolala radostně usmívající se Akira. Její úsměv byl oslnivý, zářil a dodával krásnou energii. „Moc děkuji, poručíku, jste moc hodný. Vytrhl jste mi trn z paty, já jsem ... " děkovala Akira

Harold jen pokývl.Vzal si do rukou odloženou bundu a měl se k odchodu

„No, jsem rád, že jsem mohl pomoci, ale už půjdu. " oznámil poté co se podíval na hodinky. Tohle opravdu nebyla standardní situace.

Akira chytla Harolda za ruku a pousmála se

„Hodím vás autem domů" řekla pohotově Akira a nabídla mu zpětný odvoz.
„Udělá mi to radost, vás odvést domů"

zpět v Musashihu 21:15

Harold nakonec souhlasil s odvozem domů. Nebyl však na toto zvyknutý. Zásadně se všude dopravoval sám, ať už hromadnou dopravou po Tokiu, nebo svým autem. To, že ho odvážela žena bylo pro něj trochu zvláštní a měl z toho zvláštní pocit. Nebyl rád, když měl být někomu za něco vděčný. Harold nakonec řekl svou adresu, nechtěl to komplikovat. Lidem a ženám nedůvěřoval, nerozuměl jim. Z pozice policisty si držel odstup. Měl rád své soukromí.

Nebylo to snad, že by ženy neměl rád. Ženy se mu líbily. Jen byl zdrženlivý ve výběru žen ve své společnosti. Měl pár žen kolem sebe, které mu byly vždy nablízku a mohly ho vesele obšťastnit. To mu vlastně i vyhovovalo. Nemusel kvůli tomu navazovat komplikovanost vztahů. Věděl, že by nebyl dobrým partnerem. Měl své mouchy, své zvyky, byl náladový a věkem mrzutý.

Akira zastavila v ulici, kde Harold bydlel. Byla to jen malá službička, kterou mohla pro poručíka Millera udělat. Byla mu moc vděčná, že jí pomohl ve školce. Sama by to tak rychle nezvládla.
„Tak děkuji za odvoz, ..." řekl rozpačitě Harold a sáhl na kliku od auta, aby mohl vystoupit z vozidla.

Akira se tiše usmála, očima přitakala, chytla se své palubní desky. Chtěla si navolit trasu zpět domů. Její auto bylo nové a rychlé. Akira měla ráda nové auta a čím modernější a rychlejší tím lépe.

Harold se ještě podíval na Akiru. Byla to příjemná mladá žena a moc krásná. Vždy se mu Japonky líbily. „Kdyby jste chtěla zajít ke mně na návštěvu, mohl bych vám uvařit Gyokuro ?"odvážil se nakonec Harold.

(Gjokuro (: 玉露, Gyokuro, Nefritová rosa) je , čaj který je nejvyšší sorta čaje podáván jen těm nejlepším hostům)

Akira následovala Harolda do domu. Porozhlédla se, viděla nepořádek na stole, kde se povalovali různé papíry, a knihy. Ty opravdové knihy, né ty elektronické.

Vzala knihu do ruky a podívala se, pohladila vazbu knihy, bylo zvláštní držet opravdovou knihu v ruce. Dnes už měli všichni pouze knihovnu ve čtečce. V roce 3021 držet v rukou opravdovou knižní papírovou vazbu bylo vzácností.

Harold postavil postavil na čaj. Pobídl Akiru, ať si udělá pohodlí. Akira si odložila kabát a pozorovala Harolda v kuchyni opřená zády o kuchyňský stůl.

Harold se jí líbil jako muž. Byl vysoký, s hezkou pevnou postavou. Akiru zaujal od první chvíle, kdy ho spatřila na policejní stanici. Harold měl v očích zvláštní lesk něčeho co jí přitahovalo, něco co se dalo těžko ovládnout. Bylo to silné.

Možná to byla ta mužnost a odtažitost, kterou Harold v sobě měl. Harold po chvilce připravil vynikající Gjokuro a položil ho na stůl.

Nebyl sice odborníkem na japonské čaje, ale bydlel v Japonsku půlku svého života, a tak si občas troufl, podat jej přátelům.

 Akira chytla jeho ruku a pohladila ho. Harold znejistil, ale neucukl, jen se s podivením na Akiru podíval. Jejich oči se shledali v jeden daný moment. Svými modrými oči si jí prohlížel. Její tvář byla jemná, bez vrásek, byla mladá. Měla krásné hnědé oči, hluboké, a možná ještě plné jisté naivity a upřímnosti. To si aspoň pomyslel, když se do nich hluboce zahleděl.

Harold se pousmál, a pohladil jí po dlouhých vlasech, byly tak jemné, hebké. Sklouzly mu po jeho prstech. Akira se zadívala a chtěla něco udělat. Nevěděla co by měla udělat, chtěla Harolda od první chvíle, co ho spatřila. Bála se udělat první krok.

Ta výpomoc o kterou poručíka Millera požádala byla pouhou záminkou. Ona věděla, co chtěla a co se má stát. Teď byla ta chvíle. Neměla by jí promeškat dlouhým vyčkáváním. Harold se nahnul k její tváři, dělilo je od sebe jen pár milimetrů. Než stačil Akiru políbit, Akira udělala první rychlejší krok. Odvážila se spojit jejich rty vzájemně k sobě. Haroldova ruka sklouzla na její boky, chytl jí za boky a vysadil ji na stůl. Teď mu byla blíže.

Harold ucítil její příjemný parfém a začal líbat její šíji. Akira se slabě zaklonila a nechala se líbat na celém krku až k ušním lalůčkům.

Užíval si to. Hladil jí po tváři a pozoroval jak zavírá oči. Povzdechla vzrušením. Akiru polévalo horko, začala mu nedočkavě rozepínat knoflíčky košile. Po chvilce se jí to podařilo, košili mu rozepnula a viděla jeho odhalenou mužskou hruď. Měl pevnou hruď, pohladila ho po hrudi a projela konečky prstů něžně do slabých jemných chloupků jeho hrudi. Nebyl nikterak vypracovaný, ani svalnatý, ale měl hruď krásně pevnou, mužskou ... a na to kolik bylo Haroldovi let, vypadal stále velmi dobře. Harold něžně líbal Akiru na rty, nedočkavě vložil svůj jazyk do jejich rozpálených rtů. Byl vzrušený, a vzrušení se stupňovalo, když ucítil její dlaň, která sjížděla ke knoflíčkům kalhot. Akira seděla na kuchyňském stole, její vršky oblečení byli svlečené a ona stydlivě byla před Haroldem s odhalenými ňadry. Ženy se vždy tak styděly, když byly před mužem nahoře bez. Vypadaly velmi zranitelně. Byla to taková ta chvíle, kdy věděly, že není už žádné cesty zpět. Byly jako ulovená zvěř. Bály se nejistoty. Z toho co bude vlastně následovat.

Konec 6 části